Bowling 2005

Text smolila Sway, fotili fšichni...

V červnu se naše grupa rozhodla podniknout další vychytanou akci. Zcela dobrovlně jsme si vyjeli udělat ostudu do Hradce Králové na bowling.

Jelikož se Planet bowling nachází v Carefouru, s Želvou jsme neodolali projít pár zajímavých obchodů s oblečením, jako je Orsay, New Yorker apod.

Pánové Pet-er a Čoud zatím zaplatili 3 hodiny naší společné zábavy. Nazuli jsme bowling kecky model z roku raz dva a plni elánu a potřeby zvítězit jsme se přesunuli k dráze. Když došlo na samotnou hru, musím se přiznat, že se jen těžko posuzuje, čí taktika byla více originální. S úsměvem na tváři nemůžu neříct, že naše pózy a polopiruety vypadaly u všech zajímavě.
Je třeba se taky zmínit, že jsme nezapomněli vyzkoušet, která koule po dopadu udělá největší ránu, jak to v bowling - keckách parádně kloužě a tak.

Jako první byl námi sledovaný a hodnocený Pet-er. Než koulí vrhnul, zdálo se, že má hod perfektně promyšlený a vypočítaný. Nevím, zda to bylo tím promýšlením, ale po vrhnutí koulí jsme se přesvědčili, že propočítávat zcela jistě neumí, neboť se koule vznesla do úzkých výšin stropu a zářivka měla štěstí, že byla přimontovaná o 3 cm vedle. Takže Pet-er svůj talent předvedl hned na začátku.

Čoud byl mrtvý smíchy, takže jsme ho zvolili jako další objekt ke kritice. Všichni jsme stáli s vykulenýma očima a bedlivě jsme pozorovali jeho taktiku. Přistoupil k dráze, odkrokoval si vzdálenost, vybral si kouli těžší než těžkou, potom následoval krok v před, dvakrát vzad, rozeběh a už měl co dělat, aby svůj hod dobrzdil. Podařilo se. Až na to, že koule kuželky vůbec nepotkala, za to se pozdravila s levým žlábkem rychlostí nadzvukové stíhačky. Bylo na něm vydět, že je zklamaný. Měl ale ještě jeden pokus, kde sejmul jednu kuželku a jeho úsměv se protáhl od ucha k uchu. Museli jsme ho patřičně pochválit se slovy:" No vidíš, ono to půjde. Žlábky už umíš a jak vypadá spadlá kuželka už jsi taky zkusil."

Lidé okolo nás, co postávali s pitím a občerstvením jen obtížně skrývali úsměv na tváři, někteří se nenápadně topili v pivě, někdo se zalikal solenými brambůrky a my jsme věděli, že jsme středem pozornosti, zájmu a že sklízíme slávu večera. Když jsem si toho všimla, docela jsem se těšila na chvíli, až na mě přijde řada. Vždyť kvůli zábavě jsme tady.

Vybrala jsem si tu nejkulatější kouli, a řekla jsem si, že se musim strefit aspoň do jedný kuželky. Dávat žlábky umí snad každý. Aspoň v případě nás 4 to byla taková jistota.

A už jsem byla na řadě. Na své kuželky jsem se upřeně soustředila. Pořád jsem přemýšlela, jak to provedu. Mezitím jsem vyslechla poznámky typu:" Vsadíme se, levý nebo pravý žlábek?", "Hlavně házej před sebe...", apod. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, jak ten chvat, abych je sejmula mám provést, tak jsem kouli poslala vpřed a děj se vůle boží. Byla to celá doba, než se dokoulela až na konec dráhy. Při jejím výběru jsem musela 3x změnit barvu a té černé jsem se musela zkrátka vzdát, neboť jsem jí tahala spíše za sebou a podniknout s ní nějakou akci se mi očividně nedařilo. A jak jsem dopadla? Nějaký kuželky sice spadli, ale to nikdo neslyšel, protože všichni měli ještě zacpané uši. Když jsem tu kouli totiž pustila v před na dráhu, 8 kg z 1 a 1/2 metru udělalo docela velkou ránu. Grupa si samozřejmě neodpustila kritiku:"Měla by jsi pomáhat na stavbě. Kdyby jsi takhle prováděla zatěžkávací zkoušky, tak by ta stavba už stála na věky". Vzala jsem to s humorem a těšila jsem se, jak se vyznamená Želva.

Mimochodem, lidi kolem nás už se taky těšili. Náhle se zvýšila sledovanost a Želva vstoupila jako největší frajerka na dráhu. Nechce se tomu ani věřit, ale skutečně nás nepřekvapila. Vybrala si sice hezkou barvu koule, ale co do tíhy, nebyl to ten nejlepší výběr. Poslala kouli směrem vpřed. Modrý kulatý zázrak se valil rychlostí 9,5 km/hodinu, takže jsme si na výsledek museli trochu počkat. Vlastně jsme s tím měli trochu počítat. Holka a ještě Želva - v tu chvíli byla přezdívka doslova na místě. Výsledek byl ale obdivuhodný. Opravdu spadli všechny? Museli jsme si 3x protřít oči, navzájem se štípnout, abychom tomu opravdu uvěřili. Bylo to tak. Naše prohra byla zcela jasná. Naděje nám umřeli.

Bylo vidět, že v pěně od piva se už nikdo netopil a ani se nikdo nedávil brambůrkama, naše Želva nám podtrhla kabaret. A to jsme byli tak sledovaní. Na konec jsme se všichni docela rozehráli. Otáčela jsem se, co na to říká okolí. Náhle se všem protáhli obličeje, zůstali nehybně stát a pozorovali objekt, který k nim směřoval neskutečnou rychlostí. V poslední chvíli jsem zpozorovala, že je to koule. Bowlingová. Jen mi nešlo do hlavy, jak to, že jede opačným směrem. V tu chvíli mě bleskla myšlenka, že by někdo z naší grupy zkoušel živý terč? Pomalu se otáčim směr dráhy a musela jsem se začít smát. Stál tam on, ten, kdo mě napadl, největší expert naší grupy. Čelo spocený, barva výrazná rudá, hlavně uši a nos, pohled vyděšenýho zajíce a nohy zkřížený. Jo, přesně tak. Byl tam Čoud, který zřejmě špatně vypočítal svůj hod. Koule mu sjela ze spocené ruky a ostuda stála po našem boku! Nejlepší byly 3 mega skoky, kterými se snažil kouli valící se mezi lidi zadržet. Škoda jen, že v takových chvílích je foťák většinou v pouzdře. Naštěstí to všichni vzali taktéž z humorem. Znáte to, když se začne smát jeden, přidají se i ostatní :-).

Nikdo se tedy nemůže divit tomu, že když hrál Čoud lidi se začali pro jistotu uhýbat a stranit. Úsměvy se jim z tváří nevytratili. Nikdy na to asi nezapomenou. My každopádně taky ne. A o tom to je. Být na světě pro legraci, vše brát s nadhledem a hlavně se nenudit. Občas podniknout nečekanou akci a na takové chvíle nikdy nezapomínat. I když je to za cenu ostudy.

 

 

 

 

Vyhledat v textu

30. 4. Blahoslav

Zítra: Svátek práce

Návštěvnost stránek

001013
zapati_2.jpg